Základní výcvik by měl mít každý pes, ať už se s ním později budeme chtít věnovat jakékoli jiné činnosti (nebo nečinnosti). Poslušnost psa je základním kamenem dobrých vztahů nejen v domácí smečce (lidské i psí), ale i tam, kde se s ním pohybujeme - na vycházkách, při cestování nebo u veterináře.
Bez vzájemné důvěry (i my musíme psovi věřit) a dobrého kontaktu se psem, bude další výcvik velmi obtížný a výsledky asi nebudou takové, jaké jsme si představovali. Dobrý vzájemný vztah začíná výchovou, která postupně přechází přes základní návyky ve výcvik a i dál se s ním prolíná.
Máme-li nějaké nedostatky ve výchově našeho psa, těžko je budeme dohánět ve výcviku. Jen nácvik poslušnosti nám bude pomáhat k ujasnění vztahů mezi námi a psem.
Na výcvik psa není nikdy pozdě. Musíme ho jen přizpůsobit stupni vycvičenosti (jestli alespoň už něco umí). I dospělého psa učíme nejdříve jednodušší cviky a potom teprve složité. U staršího (zdravého) psa půjde rychleji např. překonávání překážek, protože už nemusíme brát takový ohled na vývoj kloubů a kostry jako u štěněte nebo mladého psa. Přesto musíme mít trpělivost, některé cviky nemusí jít tak rychle, jak bychom očekávali (ty, které vedou např. k podřízenosti psa). Správně vychovaný a zaměstnaný pes nemá sklony k toulání, nevybíjí si agresi na všech kolem, neprojevuje se u něj v takové míře destrukční chování z nudy...
Výcvikem se lidé zabývali odedávna. Cvičitelé své dobré i špatné poznatky postupně shromažďovali, vyhodnocovali, zaznamenávali a předávali je dál novým generacím. Tak vznikly různé metodiky výcviků - podle využití psů, které se postupně doplňují o nové poznatky, aby byl výcvik úspěšnější. Jsou to léty ověřené postupy - metody, podle kterých se psi cvičí. To, jaké a jak obtížné cviky pes musí umět a provádět na povel psovoda, uvádějí (u některých druhů výcviku) zkušební řády. Podle zaměření mají své názvy. Stupně náročnosti určují jednotlivé zkoušky (většinou mají 3 stupně). Závody např. ve všestranném výcviku se pořádají podle stupňů obtížnosti zkušebních řádů.
Nikdo nás nemůže nutit, abychom psa podle ověřených postupů cvičili. Ale budeme-li chtít dosáhnou dobrých výsledků ve vybrané činnosti nebo při zkouškách (závodech) podle zkušebních řádů, dojdeme podle známých metod k cíli snadněji a dříve.
Neposlušný a neovladatelný pes
...je jen ke zlobě svého psovoda. Nemůže být dobře vycvičen, poněvadž u něj převažují vrozené pudové nezvládnuté vlohy. Je příčinou hádek a nesvárů na cvičišti. Hanbu si však nedělá pes, ale jeho psovod...[celý článek]
Upozornění: Tento článek vlastní výhradně server www.faunanet.cz, kopírování či další zveřejnění bez souhlasu vlastníka je v rozporu s autorským zákonem.
Zásady při výcviku
Psa by měla cvičit vždy jedna osoba - alespoň ze začátku, než se potřebné cviky dobře naučí. Každý člověk má jinou intonaci hlasu, jiná gesta i způsob vyjadřování, takže bychom psa zbytečně pletli.
Před samotným výcvikem psa vyvenčíme a necháme proběhnout (dobu si určíme podle temperamentu psa). Bude více soustředěný (než kdyby ho např. tlačil plný močový měchýř). Dobře vyventilovaný pes bude klidnější např. při provádění některých statických cviků poslušnosti (lehni, zůstaň).
Pro výcvik si vybereme vhodné místo. Začínáme na klidném, nerušeném nebo známém místě, aby se pes zbytečně nerozptyloval. Ovládá-li pes cvik spolehlivě na tomto místě, můžeme začít trénovat v rušném prostředí - ulice, cvičiště.
Povely pro určitý cvik dáváme stále stejné. V opačném případě je pes zmatený (jiný název, jiná intonace hlasu) a výcvik se zbytečně prodlužuje. K povelům už nepřidáváme žádná jiná slova, aby se pes naučil reagovat jen na daný povel ( např. při povelu ke mně - no pojď, dělej apod.).
Někteří psi se učí rychle, jiní pomalu a na každého nemusí platit obecná metoda, proto musíme být při výcviku trpěliví a nepropadat zoufalství a vzteku, když se nám něco nedaří.
Rozdíly jsou nejen mezi plemeny, ale i mezi jedinci téhož plemene bývají psi různého nadání. I věk a pohlaví může ovlivnit schopnost učit se, ale u některého výcviku nemusí být rozhodující. Kritický přístup k výcviku je sice chvályhodný, ale při nezdarech bychom se měli poradit s cvičitelem stejného plemene. Výbornou oporou nám mohou být např. výcvikové tábory chovatelských klubů.
Při výcviku musíme být důslední. Tak jako při výchově se nám nedůslednost brzy vrátí a pes si bude dělat co chce.
Vyvarujeme se hrubého zacházení se psem a surových trestů. Nejsme-li zrovna v té nejlepší náladě (nemoc, problémy v zaměstnání ...) Raději vyrazíme jen na relaxační procházku, kde si krátce zopakujeme potřebné cviky. Pes z nás totiž změnu nálady i nervozitu snadno vycítí a bude dělat chyby, v horším případě nebude chtít vůbec spolupracovat. Samozřejmě to asi povede k naší nespokojenosti. Tak se často stane, že psa bezdůvodně potrestáme a zničíme mu chuť do dalšího výcviku (možná nadlouho).
Necvičíme v časové tísni. To jsme většinou nervózní nebo rozrušení a samozřejmě vše přenášíme na psa.
Cvik, který chceme psa učit, si nejdříve osvěžíme teoreticky - od zkušených cvičitelů nebo z literatury. Abychom si pak psa zbytečně nezkazili. Nácvik si dobře promyslíme, včetně zhodnocení prostoru, kde chceme cvičit.
Při splnění cviku musíme psa výrazně chválit a odměňovat - pamlskem, hračkou, hrou.
Jednotlivé cviky nenacvičujeme příliš dlouho. Jeden cvik asi 5 x zopakujeme a pak si se psem např. pohrajeme s jeho oblíbenou hračkou.
Cviky, které pes už ovládá, musíme pravidelně opakovat (za každého počasí). Vyrazíme-li jednou za 14 dní na cvičiště, nemůžeme od psa čekat žádné zázraky. Každodenní opakování (některých cviků) můžeme provádět v obýváku, na dvoře, zahradě nebo v okolí našeho domu. Štěňata cvičíme alespoň 2× denně asi 5 minut - déle se zatím nedokáží soustředit. Stejnou frekvenci volíme i u dospělého psa, který s výcvikem teprve začíná. Postupně se doba prodlužuje až na 20 min. alespoň 1× denně. Dobu i četnost cvičení upravujeme podle momentálních dispozic a vycvičenosti psa (rychlý růst štěňat velkých plemen, výměna zubů, háravé nebo březí feny...)
Základem úspěšného výcviku je také umět včas skončit. Tak jako při výchově, pozorováním chování psa s případnou rychlou nápravou předejdeme dalším zbytečným nedorozuměním, i při výcviku musíme průběžně sledovat jeho reakce. Těm přizpůsobujeme další výcvik. Naše dobrá nálada a dostatek času neznamenají, že psa můžeme cvičit hodinu bez přestávky. To se týká hlavně nácviku jednotlivých prvků. Proto je často střídáme (každý cvik nacvičujeme max. 5×) a doplňujeme je krátkými přestávkami s hrou. Je-li pes např. nesoustředěný nebo viditelně unavený už při třetím povelu (za normálních okolností), příště tento povel vydáme jen 2×. U speciálních cviků musíme zvážit, jestli pes udělal jen malou chybu (např. neoznačil správně předmět na stopě), kterou mu můžeme pro tuto chvíli odpustit a nácvik ukončit nebo stopu vůbec nedokončil. Vyvést z míry by nás nemělo ani to, že když mu dáme konečně povel volno, začne kolem nás radostně poskakovat nebo lítat jako šílenec (a přitom byl tak unavený). Psychická únava se bez tréninku může projevit stejně rychle jako fyzická. Na uvolnění mu proto můžeme vybrat nějaký vhodný sport (např. pro náruživé aportéry někdy stačí nepředpisové aportování oblíbené hračky).
Při ukončení výcviku, má mít pes ještě dobrou náladu, aby se na něj příště zase těšil. Každý cvik by měl totiž provádět s radostí. Toho dosáhneme hlavně tím, že psa nebudeme cvičit do úmoru a po každém správně provedeném cviku ho rychle a hlavně vhodně odměníme. Ze začátku budeme např. rádi, že pes přiběhne na první zavolání (ať už s radostí nebo z donucení). Budeme-li chtít dosáhnout na vyšší mety, je radostné provádění cviků součástí hodnocení na závodech i zkouškách (hlavně u prvků poslušnosti).
Výcvik ukončíme cvikem, který pes už dobře umí (i kdyby to mělo být jen podání packy).
Při výcviku musíme postupovat od jednodušších cviků ke složitým. Nepokukujeme na cvičišti po jiných psech, protože toho umí víc než to naše psisko, ale děláme s ním cviky podle jeho schopností a momentálního stavu.
Stále bychom si měli připomínat, že pes je přece jen zvíře a má přirozené reflexy a instinkty. Za ta tisíciletí se nám dokonale přizpůsobil, proto máme někdy pocit, že nám velmi dobře rozumí. Místo abychom se snažili pochopit jeho chování, srovnáváme ho s lidským. Tak nejčastěji dochází při výcviku ke zbytečným nedorozuměním.
Upozornění: Tento článek vlastní výhradně server www.faunanet.cz, kopírování či další zveřejnění bez souhlasu vlastníka je v rozporu s autorským zákonem.
Pomůcky k výcviku
- Obojek - nylonový nebo kožený hlavně pro štěňata, řetízkový jednořadový stahovaci nebo polostahovací pro dospělého psa.
- Vodítko - krátké, aby se nám zbytečně nemotalo pod nohy, dlouhé - asi 10 m pro nácvik přivolání apod.
- Náhubek - chceme-li pokračovat v dalším výcviku je výhodný - drátěný, k dostání jsou i plastové, kožené.
- Kapsičku na pamlsky - např. tzv. ledvinku.
- Doporučené pamlsky - malé kousky tvrdého sýra (1x1cm), dětské piškoty, kousky masa, měkké granule, průmyslově vyráběné pamlsky. V nouzi - pro mlsouny : škvarky, tvarůžky, kousky párku, salámu...Co není vhodné - čokoláda, kostky cukru. Odměny by měly být tak velké, aby je pes rychle spolkl (pro velkého psa stačí půl piškotu) a takové, aby se s nimi nedusil (to se podaří hltavému psovi i s piškotem).
- Předmět k aportování - předpisově dřevěná činka (jsou rozdělené podle váhy), pro nácvik můžeme použít pevný míček, malého pešíka, gumovou hračku apod.
Další potřeby k pokročilému výcviku - překážky, stopovací postroj, ochranný rukáv, ochranný oblek, pistole.
JAK SPRÁVNĚ POUŽÍVAT POVELU ?
Nezdá se to ve skutečnosti tak složité, jak se s tím většinou setkáváme. Správné užívání povelů do značné míry znamená úspěch ve výcviku. Často se stává že jeden psovod naučí psa cvikům snadno a rychle, zatímco druhý se moří celé týdny a výsledek se ne a ne dostavit. Kde je chyba? V hlasové intonaci, špatném dávání povelů, nedůraznosti, nejednotnosti, netrpělivosti, hrubém zacházení při donucení k provedení cviku i v dalších příčinách. Měli bychom vždy myslet na to, že než vydáme povel, musíme předem vědět, že pes je schopen ho splnit. Jaký povel dáme, takový obdržíme výkon. Proto si musíme zvyknout mít v krvi jednotnost povelů, a to vždy jasných a zřetelných. Musíme se vyvarovat chyb, jako např. nevydávat povel druhý, pokud nebyl splněn první povel. Musíme myslet i na to, že psovi nebude příliš jasné, když mu dáme povel „K noze“ a současně obdrží povel „Lehni“ řečeno jedním dechem. Jak to má chudák pes udělat, aby byl současně u nohy a přitom ležel. Jinak tomu bude, když dáme povel „K noze“ a až se pes pěkně zařadí k noze, vydáme povel „Lehni.“ Pes hned ví co teď a co potom. Tedy na to pozor, každý povel musí mít svůj účel a logiku.
[JaLa]